Básně
Víno s vanilkou
Co se dá říct rudou růží?
Láska? Touha? Věřím Ti?
Tak zvláštní ty chvíle jsou
Popíjíme víno s vanilkou
Cítím Tvé dotyky na kůži
Toužím zůstat ve Tvém objetí
První schůzka magnet v očích
Vášnivá noc končí z rána
Nevšední snídaně, emoce sílí
Nedýchám, vstřebávám tuhle chvíli
Vnímám ten zvláštní pocit
Jsem do Tebe zamilovaná
Chci, toužím se s Tebou setkat
Vidět v předsíni Tvé boty
Tvá vůně mě celou omámí
Pak marné čekání, bolavé poznání
Proč mě tohle muselo potkat?
Šedé dny plné nejistoty….
Asi je třeba tím vším projít
Moudrost přijde až později
I to k životu patří, vždyť víš…
Nešťastnou lásku pochopíš
Příště to nenech tak daleko zajít!
Příště? Mám nějakou naději?…
Kam odcházíš?
Kam odcházíš můj milovaný andílku?
Vždy jsem toužil býti ti nablízku,
celé své srdce jsem ti dal,
jenom tvé štěstí jsem si přál...
Život bez tebe nemá cenu,
bez tebe, já brzičko zhynu...
Kam odcházíš světlo mého života?
V mém srdci zůstane jen temnota,
tvůj úsměv pro mě blahem byl,
bez tebe já nebudu míti sil...
Nebudu mít sil tu býti dál,
proč jen mi tě osud vzal?
Kam odcházíš má voňavá květinko?
Naději dej mi alespoň malinko,
naději že tvé srdce bude dále tlouci,
naději, že nepodlehne té kruté moci...
Moci smrti jež se bojí každý,
miluju tě lásko a to navždy...
Kam odcházíš? Já s tebou chci jít,
tvé objetí já navždy chci mít...
Tvůj tep již mizí, tvůj dech se krátí,
neboj se lásko, naše štěstí se nám vrátí...
Žíly mé chlad nože poznávají,
naše duše spolu odplouvají...
Ona
Autor se hledá
S polámanými křídly neletí,
s prasklou touhou nežije.
Ví, co je její prokletí,
tak se prostě zabije...
Útěk
Autor neznámý
Po schodech do nebe tichounce kráčím,
ze zdola řvou na mne ať vrátit se ráčím.
Já ale na Zemi nemám už poslání,
proč myslí, že mi v mém útěku zabrání?
Zoufale žádám, prosím Vás, pusťte mě!
A moje tělo pak uložte do země.
Nééé, nechci už v tom pekle na světě být!
Vrazi mí, prosím Vás, nechte mě jít!
Žiletka
Autor neznámý
Hlavu má zvrácenou, zmáčené vlasy,
za dveřmi slyší ty zmatené hlasy,
je pozdě spílat jí, prosit a křičet,
teď už vám zbyde jen nad hrobem brečet...
Vzala si poslední kapičku života,
nad jejím tělem se světýlko mihotá...
Nechala po sobě poslední psaní,
je hrozně nešťastná pohleďte na ní...
V listě co nechala bylo jen psáno,
to co se stalo prý bylo už dáno..
Strašně se trápila nemohla dál,
někdo jí naději na štěstí vzal.
Ten kdo to způsobil, vůbec nic netuší,
Sladce si usíná, spánek nic neruší...
Ona je v rakvi na prsou hlínu,
kdo za to může, kdo nese tu vinu???
Byla tak šťastná když prvně s ním tančila,
studená žiletka všechno to skončila...
Řekl, že lásku jí nemůže dát,
pokaždé přišel si na chvíli hrát.
Vždycky, když odešel v slzách se topila,
když cítila samotu, tak vínem se opila...
Pro mě je hrdinkou, vzdala se života,
to já jsem srab a ničí mě samota...
Druhý lístek
Jan Cimický
Řekla mi kdysi
dívka ve vlaku,
,,náš život je jen pomalé umírání
na cestě plné bodláků".
Zda měla pravdu, nepátral jsem ani.
Vím jen, že po zimě přijde tání,
a někdy, tak náhle, pokud vím,
překvapí nás už za svítání,
překrásným ránem slunečným.
Láska je prý krutá. Nevím o tom.
Potkala mě náhle. Nevím jak.
A co bylo předtím a co potom,
nevzpomínám si, ale je to tak.
Bloudili jsme lásko, kde se dalo.
Chvíli tam, pak zase nazpátek,
jako víla s princem, co natrvalo
přišli na svět z dětských pohádek.
Ozvěny
Vladimír Kříž
Ve všem se mi vracíš
tak jako v zimě přicházívá sníh
Jsi tichým pohlazením deště
když šumí ve větvích
I láskou vzdálenou
jež něžná jako dech
teď znovu se mi připomíná
A zase
cítím tvé rty
ve sklence vína
jež sládne jako v polibcích
Pak znovu ozvěna
přinese tvůj smích
tak jako dávný cinkot
zvonků stříbrných...
Zbytečná láska
Karel Kryl
Jak kvítek, který vadne, jak světlo lampy za dne, jak pousmání chladné jsi zbytečná,
jak prach, jenž na stůl sedne, jak dálky
nedohledné, jak odmocnina z jedné jsi zbytečná
jak suché větve lísky, jak rozfoukané
třísky, jak žluté pouštní písky jsi zbytečná,
jak v mracích světlo luny, jak pod
hladinou duny, jak roztříštěné čluny jsi zbytečná, jsi zbytečná, má lásko.
Jak polámané meče, jak zmrzlé kvítky
kleče, jak mlýn, v němž není mleče, jsi zbytečná,
jak zaskřípění klíče, jak bez násady
rýče, jak polovina míče jsi zbytečná
jak promarněná rada, jak stará kůže
hada, jak cit, když kvete zrada, jsi zbytečná,
jak nevyhrané bitvy, jak staré kroje z
Litvy, jak tupé ostří břitvy jsi zbytečná, jsi zbytečná, má lásko.
Jak vzpomínky, jež bolí, jak svazek
starých rolí, jak stará děvka s holí jsi zbytečná,
jak obehrané skladby, jak rozbourané
hradby, jak hlas, jenž křičí z klatby, jsi zbytečná,
jak plachetnice v ledu, jak had, jenž
nemá jedu, jak spor, jenž marně vedu, jsi zbytečná,
jak prsten, který tísní, jak strom, jenž kvete plísní, jak svět, jenž zhrdl písní, jsi zbytečná, jsi zbytečná, má lásko ...
Mince
Život má dvě strany mince
Někdy padne orel, jindy panna
Ty vybíráš si cestu sám
Jednou jdeš sem a jindy tam
Ona nikdy není přesně daná
Když cítíš se mizerně
A třeba ještě hůř Ti bude
Ber to jako špatný období
Časem to přejde a bude líp
Říkej si prostě – to půjde…
Zase se cítíš mizerně?
Máš se dívat lidem do očí
Za život se musíš prát
Možná nevyjde to kolikrát
Ale jednou, se karta otočí…
Většina od neznámého autora,Sabiny nebo ještě někoho jiného.-.